Životopis Davida Deyla
28. 2. 2010
Životopis
V současnosti student oboru hudební výchova na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem připravuje své debutové album. A s ním má taky šanci – šanci prosadit se mezi hvězdy současné poprockové scény.
„Muziku poslouchám pořád, hrozně mě to baví. Nemám rád ticho.“ Tak se David charakterizuje a jasně tak popisuje svou životní zálibu a lásku. „Začínal jsem na čistým popu - Boyzone a z nich hlavně Ronan Keating - a i když to dneska může znít jako úlet, tak se za to rozhodně nestydím. Pak samozřejmě přišli i Backstreet Boys, ale v současnosti už jsem jinde a libí se mi Simple Plan, Cartel, Good Charlotte, Sunrise Avenue nebo Snow Patrol. Mým vzorem býval také Patrick Nuo.
David pochází z hudební rodiny. Stal se takovým mírně opožděným vánočním dárkem roku 1983. Narodil se ve městě pod hradem Střekovem (Ústí nad Labem) 26. prosince jako nejmladší ze tří sourozenců. „Mám dvě starší sestry, ale táta si přál ještě kluka. Dá se říct, že jsem takovým pokračovatelem naší hudební tradice. Děda byl učitelem hudby, máma vede dětský sbor Koťata. I obě sestry mají hudební vzdělání. K muzice mě ale paradoxně nepřivedl nikdo z nich, i když vliv na mě samozřejmě měli. To s tátou jsem už jako tříletý kluk seděl u klavíru. Za to mu dneska zpětně moc děkuju. Po malejch částech – třeba jen pět deset minut denně – u mě přes lidový písničky dokázal probudit vztah a nakonec i lásku ke klavíru. I díky tomu jsem mohl hned v 1. třídě nastoupit do základní umělecký školy. Ještě jsem neuměl číst, ale už jsem znal noty. Písmenko C bych nepoznal, ale notu C vždycky.“
Davidova muzikantská cesta dostala směr někdy kolem jeho čtrnáctého roku. „Začala se mnou cloumat puberta, začaly mě zajímat holky a já jsem měl potřebu to nějak hudebně vyjádřit. Emoce chtěly ven, tak jsem zasedl za piáno.“ Poprvé před lidmi vystoupil v patnácti na školní vánoční besídce. „Všichni jsme měli přinést cukroví a něco si připravit. Někdo recitoval, někdo měl nějakou scénku a já hrál na piáno.“ Od té doby se David „předváděl“ mnohokrát. „Samozřejmě, když jsem chtěl sbalit nějakou holku - to jsem hrál třeba ‚You Are So Beautiful‘ od Joe Cockera.“
Jako každý autor potřebuje k tvorbě nějaký impuls, inspiraci. „Jasně, abych mohl psát, tak musím mít inspiraci. Můžu napsat za měsíc třeba pět deset písniček a potom půl roku nic. A nechci si sedat a něco potit nebo někoho kopírovat, to teda ne!“ A co že je tou Davidovou inspirací? „No jsou to ženský. Ty dokážou vyvolat emocí. Mísí se ve mně pocity jak pozitivní (‚ano má mě ráda‘), tak i negativní (‚že tam něco neklape‘). A ty druhý víc. Ale přitom jsou moje písničky tak happy.“
I současné hudební hvězdy si v rozhovorech o svých začátcích vzpomenou na nějakého osudového člověka, někoho, kdo jim pootevřel dvířka do světa showbusinessu. Nejinak je tomu také u Davida: „Můj osudovej člověk byla Vlasta Vodičková. Nejenže zpívala se ségrou v Dobrý večer Quintet a dělala v produkci Karla Svobody, ale to ona mě zavedla do studia za producentem Danem Hádlem, abych mu zahrál nějaký svoje písničky. To bylo někdy v roce 2004 a on shodou okolností právě připravoval koncerty Black Milk a já se stal předskokanem na jejich turné.“
A jak to tak bývá – být ve správnou chvíli na správném místě – to platilo i v Davidově případě. Nazrál čas na Davidův debut. O roku 2008 by se tak mohlo mluvit nejen jako o magickém roku osmiček, ale také o roku dvou „D“ - roku Davida Deyla.
„Na albu teď makáme s producentem Danem Hádlem a velmi talentovaným Marcusem Tranem. Vybíráme asi z dvaceti věcí. A co je na tom zajímavý – všechny jsou nový, žádná není starší než půl roku. “ přibližuje první etapu vzniku alba David.
Jako má David jasno o stylu své muziky a svého hudebního směřování, stejně tak má jasně stanovené cíle a přání. „Chtěl bych zaujmout, oslovit a možná i pomoct. Když třeba bude mít nějaká holka depku, protože jí zrovna nechal kluk, a pustí si nějakou rychlou pecku, která jí pomůže znova nastartovat a přivést na jiný myšlenky, tak z toho bych měl dobrej pocit a to by pro mě byla výhra.“
„Muziku poslouchám pořád, hrozně mě to baví. Nemám rád ticho.“ Tak se David charakterizuje a jasně tak popisuje svou životní zálibu a lásku. „Začínal jsem na čistým popu - Boyzone a z nich hlavně Ronan Keating - a i když to dneska může znít jako úlet, tak se za to rozhodně nestydím. Pak samozřejmě přišli i Backstreet Boys, ale v současnosti už jsem jinde a libí se mi Simple Plan, Cartel, Good Charlotte, Sunrise Avenue nebo Snow Patrol. Mým vzorem býval také Patrick Nuo.
David pochází z hudební rodiny. Stal se takovým mírně opožděným vánočním dárkem roku 1983. Narodil se ve městě pod hradem Střekovem (Ústí nad Labem) 26. prosince jako nejmladší ze tří sourozenců. „Mám dvě starší sestry, ale táta si přál ještě kluka. Dá se říct, že jsem takovým pokračovatelem naší hudební tradice. Děda byl učitelem hudby, máma vede dětský sbor Koťata. I obě sestry mají hudební vzdělání. K muzice mě ale paradoxně nepřivedl nikdo z nich, i když vliv na mě samozřejmě měli. To s tátou jsem už jako tříletý kluk seděl u klavíru. Za to mu dneska zpětně moc děkuju. Po malejch částech – třeba jen pět deset minut denně – u mě přes lidový písničky dokázal probudit vztah a nakonec i lásku ke klavíru. I díky tomu jsem mohl hned v 1. třídě nastoupit do základní umělecký školy. Ještě jsem neuměl číst, ale už jsem znal noty. Písmenko C bych nepoznal, ale notu C vždycky.“
Davidova muzikantská cesta dostala směr někdy kolem jeho čtrnáctého roku. „Začala se mnou cloumat puberta, začaly mě zajímat holky a já jsem měl potřebu to nějak hudebně vyjádřit. Emoce chtěly ven, tak jsem zasedl za piáno.“ Poprvé před lidmi vystoupil v patnácti na školní vánoční besídce. „Všichni jsme měli přinést cukroví a něco si připravit. Někdo recitoval, někdo měl nějakou scénku a já hrál na piáno.“ Od té doby se David „předváděl“ mnohokrát. „Samozřejmě, když jsem chtěl sbalit nějakou holku - to jsem hrál třeba ‚You Are So Beautiful‘ od Joe Cockera.“
Jako každý autor potřebuje k tvorbě nějaký impuls, inspiraci. „Jasně, abych mohl psát, tak musím mít inspiraci. Můžu napsat za měsíc třeba pět deset písniček a potom půl roku nic. A nechci si sedat a něco potit nebo někoho kopírovat, to teda ne!“ A co že je tou Davidovou inspirací? „No jsou to ženský. Ty dokážou vyvolat emocí. Mísí se ve mně pocity jak pozitivní (‚ano má mě ráda‘), tak i negativní (‚že tam něco neklape‘). A ty druhý víc. Ale přitom jsou moje písničky tak happy.“
I současné hudební hvězdy si v rozhovorech o svých začátcích vzpomenou na nějakého osudového člověka, někoho, kdo jim pootevřel dvířka do světa showbusinessu. Nejinak je tomu také u Davida: „Můj osudovej člověk byla Vlasta Vodičková. Nejenže zpívala se ségrou v Dobrý večer Quintet a dělala v produkci Karla Svobody, ale to ona mě zavedla do studia za producentem Danem Hádlem, abych mu zahrál nějaký svoje písničky. To bylo někdy v roce 2004 a on shodou okolností právě připravoval koncerty Black Milk a já se stal předskokanem na jejich turné.“
A jak to tak bývá – být ve správnou chvíli na správném místě – to platilo i v Davidově případě. Nazrál čas na Davidův debut. O roku 2008 by se tak mohlo mluvit nejen jako o magickém roku osmiček, ale také o roku dvou „D“ - roku Davida Deyla.
„Na albu teď makáme s producentem Danem Hádlem a velmi talentovaným Marcusem Tranem. Vybíráme asi z dvaceti věcí. A co je na tom zajímavý – všechny jsou nový, žádná není starší než půl roku. “ přibližuje první etapu vzniku alba David.
Jako má David jasno o stylu své muziky a svého hudebního směřování, stejně tak má jasně stanovené cíle a přání. „Chtěl bych zaujmout, oslovit a možná i pomoct. Když třeba bude mít nějaká holka depku, protože jí zrovna nechal kluk, a pustí si nějakou rychlou pecku, která jí pomůže znova nastartovat a přivést na jiný myšlenky, tak z toho bych měl dobrej pocit a to by pro mě byla výhra.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
